Páté kolo krajského přeboru vedlo naše kroky směrem k Lipovci. Náš zápas s tamním „C“ týmem nám měl přinést tolik potřebné tři body. Lipovec sice není radno podceňovat, ale pouhé čtyři vítězné partie v předchozích čtyřech zápasech, nebyly příliš lichotivou vizitkou našich hostitelů.
Nemohu se zbavit dojmu, že zápas silně ovlivnila moje rychlá prohra s Janem Flašarem. Bohužel zaslepen touhou útočit mi uniklo několik pěkných tahů soupeře, po kterých jsem se mohl rovnou vzdát. V boji se sice ještě chvilku pokračovalo, ale má snaha vytvořit složitou, nepřehlednou pozici, nepřinesla žádný pozitivní výsledek. Samozřejmě, že bodové vedení soupeřů nebylo příliš příjemné, nicméně důvěra v plný bodový zisk nikterak neochabla. „Prostě to uhrají ostatní, zejména vpředu je papírová převaha značná“ myslela si nejspíš většina našeho týmu.
Záhy se dohrálo na posledních dvou stolech. Naši dva nováčci opět navázali na tradici z předchozích zápasů – jeden vyhrál, druhý byl poražen. Šťastným vítězem se na naší straně stal Tomáš Marcikán, na straně soupeře Martin Kratochvíl. Srovnání průběžného stavu zajistil až Dušan Dobeš. Celkem jednoznačně přehrál Petra Krejčího a konečně připsal celý bod. Za vyrovnaného stavu začal zápas prakticky znova. Čtyři vyrovnané pozice sice nevzbuzovali příliš optimismu, ale „síla a zkušenost se přece musí projevit“, že?
Ani velká snaha však k vytouženým bodům nevedla. Pozice zůstávali v rovnováze a jakákoli výraznější zteč našich figur zaváněla nepřijatelným rizikem. Lipovečtí byli s vývojem jistě spokojeni. Nabídky remíz, znamenající celkový výsledek 4:4, však nemohly uspokojit ambice našeho týmu. Jako kapitán jsem nerozeznal marnost dalšího boje a věřil v pochybení soupeřů. Nechtěl bych, aby mé doporučení: „Odmítat remízy a bojovat!“, bylo bráno jako neúcta k soupeři, ale pouhé tři získané body, strach o sestup a důvěra v sílu družstva mi nedovolovala „ztratit dva body bez boje“. Navíc se tento nesmlouvavý přístup již jednou osvědčil (Loňské utkání s Vyškovem „A“, kdy jsme takřka rozhodnuté utkání dokázali velmi zdramatizovat a bod za celkovou remízu nám utekl jen o několik sekund – přesně tolik totiž zbývalo vyškovskému soupeři na hodinách, když vynutil věčný šach a zajistil tak svému týmu výhru 4,5:3,5). Partie však končily jedna po druhé a ve všech si soupeři rozdělili body. Posledními bojovníky se stali Radek Walletzký s domácím Aloisem Kuncem. Závěrečná partie také zaváněla smírem. Radek remízu nabídl, ještě předtím však zahrál velice pochybný tah, vydávající soupeři volný sloupec. Alois Kunc vytušil šanci, odmítl a nakonec dokázal v partii slavně zvítězit. Prohráli jsme 3,5:4,5.
Ztráta všech tří bodů a navíc „obdarování“ přímých konkurentů v boji o udržení bylo nepříjemným překvapením. Začalo být jasné, že vytoužený „klidný střed tabulky“ nás opravdu nečeká. Jen silní soupeři a nutnost vítězit.